Až se had svlíkne z kůže

Na začátku roku mi vůbec nepřišlo, že je začátek novýho roku. Neměla jsem chuť si nějak plánovat nový věci. Chválit se za ty, co se mi povedly, ani se mračit a podtrhávat si červenou vlnovkou ty nepochvaly. A do toho jsem dostala nějakou virózu, která mě úplně sejmula, donutila mě se plazit po domě a jediný, co mi povolovala, bylo spaní.

Vyřadilo mě to z plnohodnotnýho provozu asi na měsíc. I pak jsem se cejtila jako had, co se svlíká ze starý kůže, ale nějak se zasek a nemůže najít ten drsnej povrch, o kterej si odře tlamu, aby se mohl z tý starý kůže vysoukat. A tak se vlní a zapírá tělem, ale svlíct to nejde.

Jednu noc se mi zdálo o citronech, pak druhou a pak třetí. Hned ráno jsem si objednala letenky na Sicílii, bookla auto a domluvila si ubytko přes HomeExchange. Dům v Scicli byl volnej na tři noci, takže jsem to nejdřív objela tam, na jihovýchodě Sicílie. V kavárně v Syrakusách jsem objevila cíl týhle mojí výpravy: Pupek Sicílie, pozůstatky chrámu bohyně Demeter a pod ním jezero, kde Hádes vtáhl Persefonu do podsvětí.

Když jsem druhej den v červeným fiátku 500 přejížděla skrz Sicílii, cítila jsem svobodu, občas citrony a bylo jasný, že i letos to s Persefonou dobře dopadlo, protože celá Sicílie byla šťavnatě zelená.

Po cestě jsem prozkoumávala vesničky, někdy z auta, někdy jsem zastavila a šla si dát něco dobrýho. Byla jsem v nejstarší čokoládovně na ostrově, užívala si chuť sicilský pizzy i croissantů a ve všem jsem vždycky našla pistácie. Kromě arancini – ach, to bylo výborný, i bez pistácií. Překvapilo mě, jak silně a radostně jsem prožívala tu cestu. Byla to obrovská úleva, že mám ten cíl. Svobodu mi nedalo nekonečně možností, svobodu mi dal ten cíl.

Byla jsem samozřejmě plná očekávání, co tam na mě čeká, jakej magic se mi asi ukáže. Třpytivej portál, bohyně v mlze, ezoterická diskotéka, díra v jezeře jen pro mě.

Ukázala se mi úplně jiná krajina a podnebí než na jihu Sicílie. K jezeru jsem přijela, když už se stmívalo. Bylo oblečený do strašidelnýho pláště, do kterýho mě ale nezabalilo. Byla mi kosa a lítali tam komáři. Kromě toho je kolem toho jezera nějaká automobilová dráha nebo co to mělo bejt – spirituální nádech to úplně nemá, aspoň pro mě teda ne.

Zašla jsem na pizzu do jediný restaurace, která byla otevřená. Interiér vypadal jak německý bistro, kde budou mít jen teplý pivo a pizzu z mikrovlnky. Donesli mi ale skvělý víno, a když jsem tu pizzu (z pece, kterou jsem nejdřív přehlídla) dojedla, objednala jsem si ještě jednu. Jinou, protože jsem neměla dost. Usnula jsem okamžitě.

Z pozůstatků Demeteřina chrámu je vidět všemi směry. Opravdu Pupek Sicílie. Je vidět i „to“ jezero. Hory a krásný městečka kolem. A hlavně milion odstínů sicilský březnový zelený a na některejch místech taky mlha. Mlha, která halí všechno do neznáma. Na druhou stranu, mlha umí udělat úplnou jasnost tím, že to jasný nejdřív schová. Je to teda pro trpělivý, a to já moc nejsem.

Nemusím teď do podsvětí. Tam už jsem byla. Teď je čas si užívat nahoře a dolů se jít podívat, až zase přijde čas.

Teď je čas nosit korunu nahoře.

 ——————————————————————-

Mám z toho hodně fotek – jsou tady uložený v highlights na instagramu Sunnymoon, slouží mi to jako takovej deníček. Na Sicílii jsem byla začátkem března, v pondělí se chystám do Paříže a důvod to má hodně podobnej :), prostě „musím“! 

Další texty: