Alžběta
pesi
Kdyby něco aneb Jak se balí půlka slona
Vůbec nechápu, co v tom batohu je takhle těžký. Vždyť tam skoro nic nemám. Takhle je teda cítit nic..? Připadá mi, že tam mám půlku slona. Půlku slona, kterej je blbě poskládanej a kly mě tlačej do zad. Do ramen, do beder. A mezi jednotlivejma částma slona čvachtá...
Na klokana s vánočním stromečkem
Když jsem ještě jezdila do práce na Jánskej vršek, věděla jsem jednu věc. Po cestě je potřeba myslet na parkovací místo, jinak tam nezaparkuju. Kluci v kanclu si ze mě nejdřív dělali legraci, ale když jsme autem jezdili spolu, tak se mě vyptávali, jak to dělám. Je to...
Fialky, life hacky a gumový rukavice
Já když se rozhodnu udělat nějaký změny ve svým životě, tak před tím většinou už různě pokukuju po nějakejch informacích. Začnou na mě útočit knížky s tím tématem, články na webu, podcasty. Nějak samovolně začnu sledovat sítě nějakejch lidí, co řešej věci, který řeším...
Vlastní kompas, víc nahatá
Před pár týdny zemřel můj učitel, můj přítel, můj kompas. Ještě v létě jsem měla jistotu, že když udělám nějakou kravinu, tak on se to dozví a řekne mi, že jsem se posrala. Vrátí mě na koleje, nebo mi aspoň řekne, že jsem přejela křižovatku a dalo se jet i jiným...
Zahrádka duše aneb kýč jak bitch
Před domem mám předzahrádku. Vstup. To místo, co vás má pozvat a naladit na to, co bude vevnitř. Je to ten kus prostoru, kterej mě (ani nikoho jinýho) vůbec nezajímal. Až donedávna. Před dvěma nebo třema rokama (časový údaje mi dělaj problémy) jsem svůj život obrátila...
Pán z Neratovic a studený kafe
Pesi mě vzbudila hypnotizujícím pohledem. Už ani nekňučí - za ty léta ví, že stačí, když na mě budě civět. Tak jo, jdeme čůrat. Na saténovou košilku od Ježíška hážu oversize huňatou santovskou mikinu a vylejzám z vyhřátý postele. Všude je ticho a klid. V obýváku ještě...
Menstruace
Pamatuju si dobu, kdy jsem menstruaci prožívala tak nějak strojově. Prostě jsem to dostala, vzala si tampón a hnedka brufika, protože ta bolest byla fakt šíleně reálná. Potřebovala jsem ji vypnout a v práci normálně fungovat. Po pár hodinách diskrétně další tampón z...
Vítejte!
Já jsem Alžběta a tohle je můj osobní blog. Dlouho se rodil.
Sunnymoon je místo pro myšlenky, které někdy zrají dlouho. Pro chaos i strukturu. Pro světlo i stín. Pro témata, o kterých se většinou nemluví, ale ve skutečnosti formují náš každodenní život.
Nevznikl proto, že bych měla všechny odpovědi. Vznikl proto, že některé věci potřebuju – nebo chci – říct nahlas. A někdy mi to celý dojde, až když to napíšu. A taky mě to baví.
Píšu o banálních věcech, které všichni známe. Snažím se je vidět právě v těch chvílích, kdy se něco láme nebo potichu mění… A často u toho běhá Pesi.
Ty texty jsou hodně intimní. Vlastně vás v župiku zvu k sobě do obýváku. Někdy to je vtipný, někdy pichlavý a někdy laskavý – taky jak pro koho.
Sunnymoon je otevřený prostor. Kam se posune, uvidíme. Vznikl díky pošťouchnutí přátel (díky, Scribetone!). Dvakrát do měsíce teď přidám nový kousek a pokračovat bude i podle toho, jak se to potká a s kým se potkám.
Jestli máte chuť se začíst, budu ráda.
A jestli mi pak napíšete, ráda si to přečtu.
Alžběta
CHAOS
STRUKTURA
Join
Chceš, abych Ti dala vědět až přidám další text?