Vlastní kompas, víc nahatá

Před pár týdny zemřel můj učitel, můj přítel, můj kompas. Ještě v létě jsem měla jistotu, že když udělám nějakou kravinu, tak on se to dozví a řekne mi, že jsem se posrala. Vrátí mě na koleje, nebo mi aspoň řekne, že jsem přejela křižovatku a dalo se jet i jiným směrem. Úplně ho vidím, jak na mě upřeně kouká a ptá se: „No fajn, a co se teda změnilo?“

Náš vztah se vyvíjel. Když jsme se před pár lety poznali, fascinovalo mě, jak dokáže mluvit o vlastních fuckupech i v roli terapeuta – na nic si nehrál. To pro mě bylo úplně nové, do té doby jsem viděla v téhle roli mnoho lidí a všichni si úzkostlivě hlídali svůj obraz dokonalosti. Na tohle mě dostal, ukázal mi, že je taky jen člověk a že chyby dělá pořád (i když teda míň než my jelita) a že je to v pořádku. I o tom mluvit.

Šla jsem k němu do výcviku a tam nastala naše velmi dynamická fáze, na kterou jsme spolu teď, na konci jeho života, často oba s úsměvem vzpomínali. Strašně mě prudil a brnkal na všechny moje traumata – a já reagovala. Ukázala jsem, co ve mně je, a on s tím pak pracoval. Dost jsme tím bavili celou skupinu – někdy to bylo děsivý a někdy to bylo vtipný a zábavný. Asi v půlce výcviku přišlo jedno setkání, který bylo fakt rodeo, to mě skoro vyhodil, už jsem měla sbaleno. To byl obrat a tahle dynamická fáze se přetavila do něčeho jinýho. Přestal mě srát a začal růst respekt a tichý porozumění. Až do konce.

Nikdy jsme se o tom nebavili, nebylo potřeba. Pro mě to byl moment, kdy jsem pocítila až v kostech, co to je převzít odpovědnost za svůj život. A neposrat se z toho. Není to jednoduchý – je to o rozhodnutích, který za vás nikdo jinej neudělá, většinou bolej a nikdo vám pak nedá medaili. Ani Magnesii Literu. A ani ze slušnosti vám nikdo nezatleská. Naopak vás často vypískaj. A zatleskat si pak musíte doma sami.

Po konci našeho výcviku se Milan odstěhoval na Madeiru, a protože já teď ve svým domě žiju sama jen s Pesi, tak když byl v Čechách, bydlel u mě. Máme nadiskutováno mnoho hodin – o práci s lidma, o zacházení se spiritualitou, o správném smažení bramboráků i o nových druzích kurníků. Ty poslední hovory u plápolajícího krbu, kdy jsme pili čaj, si budu pamatovat navždycky.

Byly o smrti. O přípravě na odcházení. O tom, jaké to je pro ty, kdo odchází, a pro ty, kdo zůstávají. O tom, jak je důležité, abychom je my, kteří zůstáváme, nechali odejít.

Když jsme se loučili před jeho posledním odjezdem, tak už jsem věděla, že si musím být kompasem sama. Pár dní potom jsem Milanovi ráno psala, jak se má. Odpověď mi ale přišla až večer od jeho partnerky. Milan zemřel.

Bylo jasný, že to přijde, ale stejně mě ta zpráva zaskočila. Doufala jsem, že to nevyhnutelný se stane až někdy. Ale ne teď. Že se přece jen ještě uvidíme, obejmeme se a že mi položí nějakou otázku, na kterou sice nebudu mít uspokojivou odpověď, ale nakonec budu ráda, že ji položil.

Ještě neskončilo čtyřicet dní truchlení. Občas je mi smutno, ale svůj rituál rozloučení už mám za sebou. Vím, že žádnou otázku už nepoloží a že to zvládnu. Můj kompas obsahuje i jeho učení a mám ho už napořád v sobě.

Milan nás učil, že každá ztráta má svoje fáze, kterýma si musíme projít. S každou další vědomě prožitou ztrátou mi dochází, že ty první fáze jsou absolutně nevyhnutelný.

I když vím, že přijdou, prostě se s tím nedá nic dělat. Budu popírat. Budu nasraná. Budu smlouvat. A pak budu smutná. A teprve potom, pokud se v tom neutopím, přijde něco jinýho.

Takový nový mapování života. Přicházej otázky typu: „Kdo jsem bez toho vztahu? Co teď potřebuju?“ A najednou jsem někde jinde. Jinak. Pravdivěji. A víc nahatá. Překvapilo mě, že přemýšlení o těhle otázkách mě zavedlo nejen k tomu, co už teď nejsem, ale že mi to otevřelo i možnosti, který jsem doteď neviděla.

A to mě donutilo zapřemejšlet i o jinejch vztazích, který mám. Co by se vlastně stalo, kdybych některejm dala sbohem a šáteček? A došlo mi, že je fakt důležitý neudržovat při životě žádný vztahy, který už jsou dávno mrtvý. Že je důležitý si umět přiznat, že něco došlo do bodu „game over“. Poděkovat a jít dál.

Jak nám říkal Milan: „Abychom našli něco nového, je potřeba něco ztratit. A vy nejste ochotní ztratit nic. Tak se nedivte, že vaše životy vypadají, jak vypadají.“

Další texty: