Vyberte stránku

Kdyby něco aneb Jak se balí půlka slona

Vůbec nechápu, co v tom batohu je takhle těžký. Vždyť tam skoro nic nemám. Takhle je teda cítit nic..? Připadá mi, že tam mám půlku slona. Půlku slona, kterej je blbě poskládanej a kly mě tlačej do zad. Do ramen, do beder. A mezi jednotlivejma částma slona čvachtá nějaká tekutina, to mě pije krev asi nejvíc. Ten zvuk je naprosto příšernej. Ještě jednou to čvachtne a ten batoh sundám a tu termosku vyhodím, nebo se aspoň napiju a dám ji zpátky nějak líp. I když, radši ne… Protože sundávat půlku slona ze zad není legrace a tady není kam ho položit, všude je ten podělanej písek. A já už bych se pak nemusela zvednout a jít dál.


Cejtím, jak mi tuhne úplně všechno. Lýtka, ťapinky i stehna. Záda mě od toho batohu bolej tak, že si teď nedovedu představit, že až někdy někdo řekne slovo „batoh“, že nebudu znechucená. Cestu už nevnímám. Oceán cítím. Vidím, jak se jeho nekonečně tmavomodrá mění v tyrkysovou, láme se do bílé pěny a naráží do útesů. Slyším, jak se to opakuje, takže se už ani dívat nemusím – dívám se, jak se mi boty s návlekama bořej do toho písku. Kdo tohle vymyslel?! Proč je tady písek? Každej krok je jeden kousek dopředu a půlka zpátky. Pečlivě vybírám, kam položím nateklou nohu při dalším kroku.

Cesta se stáčí od moře k vesnici, kde na mě čeká postel. Jsou to ale ještě pořád 3 kilometry. A jídlo tam bude… a pití. Pořád to šplouchá, ta termoska, to je hroznej zvuk. Zničehonic cítím vůni jak z nějakýho olejíčku. Je to intenzivnější a intenzivnější. Tělo se s každým krokem skrz voňavej keříček víc a víc uvolňuje a zatuhlej krunýř mizí. Po chvíli mám dokonce chuť se sklonit a zjistit, kterej je kterej, a přivonět si zblízka. Nebudu ale ještě takhle divočit. Zastavím a otočím se, slunko zapadá za oceán. To je nádhera. Už ji zase vidím.

Ráno nad tou tíhou batohu nemůžu dodejchnout, píchá mě pod ramenama. Přemejšlím, co si nesu zbytečně. Asi nebude pršet, takže… ale kdybych pláštěnku neměla, tak bych mohla bejt pěkně zmoklá. Kosmetickej nesesér mám tak miniaturní, až se musím pochválit. Elektronika vlastně nula, kromě telefonu a malejch sluchátek… a powerbanky, která je malinkatá a taky, pravda, pěkně drahá. Nemusela bych mít dvě knížky – jednu, co táhnu z Prahy, a druhou, co jsem si koupila v Lisabonu. Hm, všechno je to prostě „něco za něco“.

Nějaký věci táhnu, kdyby byly potřeba, ale nevím to jistě, jestli na ně přijde řada. Nějaký vytahuju každej den – gaťky, šaty, ponožky, boty – bez toho by to nešlo. A pak mám pantofle, knížku, blok, minivoňavku – ty nejsou nutný, jsou spíš pro radost. Zlepšujou mi den, ale nutně je nepotřebuju. Ještě že nejsem ten typ, co proti trudomyslnosti nosí míč a hudební nástroj.

Přemejšlím, co všechno si dobrovolně nakládám v Praze do svýho batůžku. Kolik energie mě stojí tahat s sebou věci, který nepotřebuju, jen uklidňujou moji hlavu, a co fakt potřebuju každej den. Co beru pro radost? A kolik věcí vůbec nepatří do mýho batohu?

Večer, ve vesnici za mnoha zátokami odkládám batoh, sundávám boty a ve sprše smývám písek i pot. Beru si už trošku zaprasený šaty a na nohy nazouvám pantofle pro radost. Když čtu jídelní tabuli, ruce hledají na ramenou popruh od batohu a radši se moc nepředkláním. Cestou ke stolu se pantofle boří v neexistujícím písku.


Třetí den mě batoh už jen tak příjemně vyvažuje. Slon i kly zmizely. V hlavě nejsou žádný myšlenky, jen rytmus vln oceánu, odstíny modré a vůně bylinek. S každým novým útesem trochu jiná modrá, trochu jiná vůně. „Óóó, to je nádhera,“ říkám u každý další zátoky stejně, i když je pokaždý jiná. Ten písek mě sere furt, ale už to beru jako zábavnej detail. To „něco za něco“, protože nevím, jak by tohle šlo vylepšit. Několikrát jsem potkala na cestě lidi, co neměli návleky. Vysypávali si boty plný písku, oblepovali si ťapinky náplastma a obličeje stáčeli do bolestivejch grimas. Myslím, že nádheru měli zataženou pískovou oponou. Každá cesta má svůj šuplík „nutné“. Zbytek je jen písek v botách.

Další dny zažívám nádheru, občas se zatáhne a já se nemůžu nadechnout, bolí mě nohy, slunce moc pálí, kly mě dloubou pod lopatky. Večer se těším z tekoucí vody a vůně mýdla, chuti čerstvé grilované ryby a jemně perlivého portugalského vína verde. Spánek přichází spolu s položením těla na postel a ráno se budím zvědavostí, jak silnou tady budou mít kávu a kolik skořice bude na pastel de nata.

O mnoho kilometrů jižněji nasedám do autobusu směr Lisabon a mávám oceánu. Přemýšlím, jak si tu jednoduchost vzít do Prahy. Začnu tím, že se podívám, jak mám sbalenej pražskej batoh. Co je nutný. Co je pro radost. Co je jenom „kdyby něco“. A jestli ten slon je aspoň naporcovanej.

Další texty:

Až se had svlíkne z kůže

Až se had svlíkne z kůže

Na začátku roku mi vůbec nepřišlo, že je začátek novýho roku. Neměla jsem chuť si nějak plánovat nový věci. Chválit se za ty, co se mi povedly, ani se mračit a podtrhávat si červenou vlnovkou ty nepochvaly. A do toho jsem dostala nějakou virózu, která mě úplně...

Kde se berou naše červený konve?

Kde se berou naše červený konve?

Letos na jaře mi na zahrádce přibyly vyvýšený záhony. Nakoupila jsem si u farmářů sazeničky všech možnejch druhů zeleniny a měly i krásný jahody, tak ty jsem taky vzala. Se sázením do záhonů jsem nějak otálela. Říkala jsem si, že se musím podívat, jak se co vlastně...

Na klokana s vánočním stromečkem

Na klokana s vánočním stromečkem

Když jsem ještě jezdila do práce na Jánskej vršek, věděla jsem jednu věc. Po cestě je potřeba myslet na parkovací místo, jinak tam nezaparkuju. Kluci v kanclu si ze mě nejdřív dělali legraci, ale když jsme autem jezdili spolu, tak se mě vyptávali, jak to dělám. Je to...