Na klokana s vánočním stromečkem

Když jsem ještě jezdila do práce na Jánskej vršek, věděla jsem jednu věc. Po cestě je potřeba myslet na parkovací místo, jinak tam nezaparkuju. Kluci v kanclu si ze mě nejdřív dělali legraci, ale když jsme autem jezdili spolu, tak se mě vyptávali, jak to dělám. Je to jednoduchý – představím si konkrétní parkovací místo, pak jak tam svým autem pěkně zajíždím, a poslední obraz je, jak spokojeně odcházím od zaparkovanýho auta. A pak přijedu a ono tam je.

Ne vždycky. Ale pokaždý, když místo nebylo, jsem si zpětně uvědomila jednu věc: vůbec jsem na to nemyslela. Když se to stalo, tak jsem pospíchala a řešila milion věcí najednou, takže na místo k parkování jsem dopředu nemyslela. Až v poslední zatáčce jsem si říkala, že teď by se mi fakt nehodilo, aby tam to místo nebylo.

Takovejch drobností se nám všem asi děje každej den bezpočet. Já jsem si postupně všimla jedný věci: to, co přijde, nevznikne z přání. Ale z toho, jak o tom přemejšlím.

Nedávno jsme šly s Pesi na návštěvu k tátovi. Já jsem měla plné ruce tašek, ve kterejch byly dárečky, co mi tam Ježíšek nechal pro členy rodiny. Samozřejmě jsem nechtěla jít dvakrát. To dá rozum, že jo. Takže jsem funěla, ty tašky mi různě klouzaly a každou chvíli byla aspoň jedna blízko tomu, že žuchne na vlhkou zem. Přes rameno žádná z nich přehodit nešla, protože měly moc malý ucha, kam by šla prostrčit ruka v bundě.

Přemejšlela jsem, která taška fakt nesmí spadnout, protože tam je něco křehkýho – a aniž bych si odpověděla, tak ta myšlenka přešla do lehký výčitky sama sobě, že jsem měla jít dvakrát, že tohle byla evidentní chyba v úsudku. Vypadám jak jetej vánoční stromeček, přesně v tu chvíli, co nemá nikdo rád – když už má svěšený ty větvičky a při pohledu na něj vám je jasný, že ho buď hnedka odstrojíte, nebo ty ozdobičky začnou samy padat.

Zvedla jsem hlavu, že se mrknu na Pesi, jestli je někde kolem a nezasekla se po cestě očucháváním, a v tu chvíli mi blesklo hlavou: „Ty vole, doufám, že se teďka nevysere.“ A ta myšlenka se v mý hlavě rozvíjela dál. Kdyby potřebovala zrovna tady, tak já asi ani nemám v kapse pytlík, což teď teda ani nezkontroluju, protože do obou dlaní mám zařezaný ty tašky a ty tašky nemůžu nikam položit, protože ta zem je mokrá, tašky jsou papírový a jedna z nich je současně i obal toho největšího dárku.

Když jsem dokončila tuhle skvělou myšlenku, tak jsem uviděla Pesi, jak právě zaujímá postoj „na klokana“. Což znamená jediný. Bude bobek. Tak jsem tam stála jak vánoční stromeček, co mu za chvíli začnou padat ozdoby, a dívala se, jak Pesi tlačí. To je teda extra rychlý vyplnění mý debilní představy, to jsem nevěděla, že se to může vyplnit i takhle rychle. No, příště si na to dám opravdu pozor. To hovno dopadne za pár sekund na zem před domem souseda, kterej je podle mě největší vůl široko daleko a naše vztahy jsou hluboko pod bodem mrazu.

Před mým domem se taky jednou za čas objeví psí bobek a teda radost mi to nedělá, ale vždycky si se smíchem řikám, že jediný dva důvody, proč to po svým psovi někdo nesebere, jsou: za prvý ten, že si toho prostě nevšimne, což se stát může. Nebo za druhý, že vypadá jako já právě teď.

No, možná to teda nebylo zas tak rychlý naplnění představy.

Vracím se domů… pro pytlík.

Další texty: