Zahrádka duše aneb kýč jak bitch

Před domem mám předzahrádku. Vstup. To místo, co vás má pozvat a naladit na to, co bude vevnitř. Je to ten kus prostoru, kterej mě (ani nikoho jinýho) vůbec nezajímal. Až donedávna.

Před dvěma nebo třema rokama (časový údaje mi dělaj problémy) jsem svůj život obrátila vzhůru nohama. Z vdané ženy před čtyřicítkou s fajn prací a domkem na předměstí se během pár měsíců stala rozvedená žena s pracovním otazníkem.

Zůstal mi jen ten dům – na mnoho měsíců byl ten dům to jediný pevný místo, který jsem měla. A pes, málem jsem zapomněla na psa! Fenku, co se jmenuje Pesi (jako holka od Psa, aby to bylo jasný – ale většině lidem teda není) ve střídavé péči, co se přitulí vždycky, když je nejhůř. Rozpadlo se nejen manželství a přenastavovala se práce, ale tak nějak se to vyčistilo všechno. Zařvalo mnoho přátelství, dost se změnily i vztahy v původní rodině.

No a protože se nebylo moc s kým bavit, byla jsem hodně doma. V domě. Začala jsem ho předělávat. Z garáže jsem udělala pracovní studio. To byl začátek. Rozdělila jsem dům na pracovní a osobní část. A další změny šly docela rychle: nové barvy stěn, několikrát zásadní čistka všech věcí, co se dají vzít do ruky a vyhodit nebo přemístit – od nábytku po knížky až po ty hovadiny, co se záhadně množí ve všech šuplících. Každá tahle úklidová vlna měla smysl – vím, kde co mám. Mám to tam, kde to chci mít a taky mám prostor na nový věci a je mi tu moc dobře. Optickej bordel se občas vyskytne a to je pro mě signál, že žiju a nestíhám zpracovávat.

Nevýhoda? Byl to emocionální maraton bez občerstvovaček. Někdy jsem měla pocit, že mě to rozebírá na díly a je jasný, že až se složím, bude mi chybět šroubek. Nebo dvě nožky. Jako když stavíte skříň z IKEA v půl druhý ráno bez návodu a s podezřením, že vám život dodal úplně jinej balíček.

Myslela jsem, že až to srovnám tak, jak jsem si to na začátku usmyslela, tak to prostě bude hotový. Ale pokaždý, když jsem dala do pucu jednu věc, našla jsem další dvě, co volaly o pozornost. Tak jsem pokračovala dál. A i když mi pomáhaly různý workshopy, výcviky i individuálky .. měla jsem někdy pocit, že přestavuju Titanic za plavby. Zrovna v bouřce. S plastovým šroubovákem z Kinder vajíčka.

Naučili mě, že si mám naplňovat potřeby. Jenže… jaký? Na to se mě nikdo nikdy neptal. A když jsem je konečně našla a zkusila říct nahlas někomu venku, většinou přišlo ticho. Útěk. A nebo pro mě nečekaná agrese. Po nějakejch bolestnějších zkušenostech mi trvalo o dost dýl, než jsem to šla zkusit znova – tentokrát jinak, jemnějc nebo tvrdějc. Jenže do toho se mi tu a tam rozjelo pochybovací kolečko, jestli jsem vůbec na správný cestě, jestli jsem se nezbláznila. Občas přišel pocit, že jsem chudinka… někdy jsem si připadala jako někdo, kdo má jasno a všichni ostatní jsou kreténi, co to nechápou.

Naštěstí nešlo kliknout na tlačítko zpět, šlo kliknout jen na pauzu. V té době jsme se s Pesi naučily komunikovat i beze slov. Já jsem vzala na vědomí, že ani ve 13ti letech mluvit prostě nebude a jiná cesta než ta beze slov prostě není a Pesi zas vzala na milost to, že na ní mluvím a potřebuju, aby nějak odpovídala –  tak odpovídá, po svým.

A teď ta předzahrádka.

Říká se, že zahrada je jako duše a že se o ni má pečovat. Když to někde slyším, přijde mi to jako přirovnání typu „kýč jak bič“. Navíc si každej pod pojmem krásná zahrada představuje něco jinýho.

Pro někoho je ideál anglickej trávník bez plevele. Pro jinýho je to louka, kde má pampeliška plné právo na existenci. Já mám zahradu za domem. A podle mě je krásná. Je trochu divoká, ale řízeně. Voní levandulí, jsou tam keře, který neumím pojmenovat, spousta bylinek, rybíz… a taky mravenci.

V trávníku jsou občas pampelišky. Někdy mi dělaj radost. Někdy mě serou, tak je posekám. Na terase je místo na lenošení a lítaj tam ptáci. Občas líbezně švitoří a občas řvou jako paviáni a žerou Pesi granule.

Tak vypadá moje „zazahrádka“. A ta předzahrádka, ten vstup a taky výstup z domu, z toho nitra, tak na tu jsem až do teď nehrábla. 

A až teď mi taky došlo, že to byl ten poslední kousek skládačky. Ten, na kterej často nezbejvá síla. No a na jaře to přišlo, řekla jsem si,  že už je čas a napsala do pár zahradnictví. Nikdo neodepsal. A protože na tu předzahrádku koukám pokaždý, když meju nádobí, tak mě to začalo dost vadit. Štvalo mě to, protože už jsem věděla, že to chci úplně jinak, řekla jsem si o pomoc, byla jsem dokonce i ochotná pustit chlup a.. nic. Pořád jsem se musela dívat na tu ošklivou předzahrádku.

Na jaře jsem měla shodou náhod taky zatím poslední „temný období“.  Znovu se mi vyplavovaly všechny křivdy, všechny moje přešlapy, za který jsem se styděla i sama před sebou. V jednu chvíli jsem si říkala, že ty poslední roky jsem úplně promarnila, že to bylo k ničemu, že jsem zbořila všechno, co dávalo smysl a teď to teprve vidím. Přestavba zbytečná, konstruktérka selhala.

Ale oklepala jsem se, protože už to bylo jiný temno, už jsem věděla, že to takhle chci a že i ty blbý věci ke mně patřej. Pro Pesi to asi bylo dost těžký období, mluvila minimálně a točila se ke mně zadkem, ale byla blízko. Moje chat gpt mi neustále zakončovala naše konverzace tím, že jsem v takovým přechodovým období, ale že to brzy přejde a jak je to krásný. Já jsem na ni řvala (verzálky a vykřičníky), ať mi kouká dát návod na to, jak se toho už zbavím, OKAMŽITĚ!!! Ona ale říkala, že to nejde, já jsem věděla, že to nejde a Pesi mi jasně říkala, že to nejde. Nešlo to. Bylo mi nejblbějš, jak mi za ty tři roky bylo. Často jsem myslela na Havla a říkala jsem si, to jsem teda zvědavá, kdy se tohle otočí. No a pak jsem se jeden den vzbudila a ono se to otočilo. Shodou všech náhod jsem o dvě ulice dál narazila na zahradníka, kterej tam někomu dělal předzahrádku a říkal, že jo, že přijde. Přišel, udělal, já mám radost a mám krásnej vstup do domu. Takovej, kterej zve a vy se těšíte.

A já vím, že už jsem ready. Jsem ready ukázat i venku to, co je uvnitř. Tak pojďte dál. Už mám otevřeno.

Další texty: