Pesi mě vzbudila hypnotizujícím pohledem. Už ani nekňučí – za ty léta ví, že stačí, když na mě budě civět. Tak jo, jdeme čůrat.

Na saténovou košilku od Ježíška hážu oversize huňatou santovskou mikinu a vylejzám z vyhřátý postele. Všude je ticho a klid. V obýváku ještě voní a svítí stromeček s mejma bizár ozdobama. Pouštím Pesi ven na zahradu. Když na ni koukám, tak mi dojde, že taky potřebuju.

Zapnu kávovar a namelu zrnka. Miluju, jak se to rozvoní – na probrání vlastně stačí ta vůně. Dojde mi, že jsem včera usínala s těšením na to, že si k ranní kávě sednu do ušáku u krbu a přečtu si noviny, který budu mít ve schránce.

Protože dneska je pátek. Sice nevím přesný datum, ale je prostě pátek mezi Vánocema a Silvestrem. A to znamená, že můžu lenošit. Mám v plánu dělat nic. Žádný návštěvy, žádná práce.. Jen já, Pesi a noviny ze schránky. A pak se možná půjdeme projít, když se nám bude chtít.

Můžu si i lehce zapřemejšlet o tom, jakej by byl ideální rok 26. A co teda bych měla změnit, abych se k němu dostala. To bude trošku bolet, ale docela se mi chce..

Kafe mám hotový. A jo, je výborný. Jdu pro ty noviny, ať to mám komplet.

Před dveřma mě zastaví skládka tříděnýho odpadu. Na chvilku zaváhám – vyběhnu k těm popelnicím jen takhle s holým zadkem? Radši ne. Dneska tam děsně fouká. Jdu si teda ještě nahoru pro elasťáky. Pesi mě pronásleduje po schodech, doráží na nohavice a vrtí ocasem. Ví, že se půjde ven, když si beru i spodek.

Seběhneme dolů, do santovský mikiny hodím ten správnej svazek klíčů, na kterejch je i ten od schránky. Vezmu si boty, otevřu dveře. Pesi se cpe hnedka ven, já beru tu tašku s plastama a papírem a jdeme.

Vchodový dveře nejdřív nechávám otevřený, jsem přeci hnedka zpátky, ale když vidím, jak venku fučí, tak se ještě otočím a radši zavřu, ať nebouchnou. Předtím znova zkontroluju, že fakt mám ty klíče, protože zvenku mám kouli.

Pesi se zas vyčůrá hnedka před barákem, já vyhodím tašky do kontejnerů, který jsou asi 50 metrů od čůracího místa, a jdu mrknout do schránky. Jsou tam! Slavnostně ji otevřu, vyndám noviny a podívám se na Pesi, jestli chce jít zkontrolovat, kde se kdo v našem bloku od včera vyčůral.

Klepe se jak drahej pes a běží do tepla. Ok, taky se mi nechce. Fouká jak debil. Vzpomenu si na kámoše Fandu Kunu, kterej tenhle obrat používá, a uchechtnu se.

Vytahuju klíče a chci odemknout. Ten klíč tam nejde celej strčit. To je divný. Zkouším to znova. Pesi se klepe ještě víc. Na potřetí mi dojde, že to nepůjde. Klíč je zevnitř.

Včera večer jsem zamykala a nechala jsem tam klíč. Přesně vidím kterej, ten s přívěškem lamy. Samozřejmě.

Koukám na ty dveře, Pesi nevěřícně kouká na mě. Představuju si to horký kafe na lince a nahlas se slyším konstatovat: „A kurva.“ Cvakne mi, že mít ty správný klíče ještě neznamená, že se dostanu dovnitř. Někdy je prostě plno.

V druhej moment mě zalije pocit vděčnosti – jsem ráda, že mám ty elasťáky.

V ruce mám klíče, který mi jsou k hovnu. V podpaží noviny, který v týhle situaci taky úplně nevyužiju. Na sobě mám košilku, santovskou mikinu, elasťáky a zimní boty.

Fanda Kuna říká, že pivo otevře čímkoli kromě sněhu a vajíčka. Chvíli váhám, jestli by to přece jen nešlo i s těma dveřma. Nešlo.

Telefon samozřejmě v kapse tý mikiny nemám. Těšila jsem se na den offline. Na ty starý dobrý noviny v papírový podobě, co smrděj tou tiskařskou barvou. Ani nevím, kde ten mobil leží.

Pesi packou škrábne na dveře. Taky nic. Ani nemám chuť nadávat, naopak, usměju se.

Říkám Pesi, že musíme zajít k babičce, půjčí nám telefon. Pesi chce ale dovnitř. Na gauč. Omlouvám se jí, že to teď fakt nepůjde.

Otáčím se a jdu. Pesi ovšem tohle řešení odmítá. Stojí před dveřma a ani se nehne. Vracím se k ní, znova jí to vysvětluju a snažím se ji namotivovat – babička má přece odměnky. Ani tenhle slib nezabírá.

Nechat ji tam nemůžu. Vysvětlování nefunguje, takže ji jemně zatahám za obojek a nedám jí na vybranou.

Zatímco babička krmí Pesi odměnkama, já nahodím její comp a najdu číslo na asistenční službu. Všechno jim vyložím a za chvíli volá zpátky pan zámečník z Neratovic. Byl u mě naposled na podzim.

Ani se nepředstavuje, nic. Jen se s pobavením v hlase ptá: „Už zase?!“

Přiznávám, že už zase. Směje se a hned sedá do auta, aby mě nenechal čekat. Křiknu na Pesi, že musíme hned jít a za pár minut se potkáme s pánem před barákem. Za 10 sekund to má otevřený. Popřejeme si šťastnej novej a já se jdu dovnitř konečně vyčůrat, on jede zpátky do Neratovic.

Kafe je sice podle předpokladu studený, ale stejně po něm sáhnu. Pesi si jde lehnout na gauč a neříká nic. Po prvním usrknutí jí odpovídám:

„Tak úkol na rok 26 je jasnej: Netlačit se tam, kde už je plno. Pěkně si počkat na otevřený dveře…Jo. A čůrat chodit hned, když potřebuješ.“

Další texty:

Pamatuju si dobu, kdy jsem menstruaci prožívala tak nějak strojově. Prostě jsem to dostala, vzala si tampón a hnedka brufika, protože ta bolest byla fakt šíleně reálná. Potřebovala jsem ji vypnout a v práci normálně fungovat. Po pár hodinách diskrétně další tampón z kabelky, rychlá výměna na záchodě a jela jsem dál, jako každej jinej den. Doma jsem si trochu postěžovala a první den většinou únavou odpadla do peřin s červeným plyšovým termofórem a čajem.

Menstruace je běžná součást podstatné části života všech žen. A my děláme, že neexistuje. Nikdo nepochybuje o tom, že menstruaci my ženy máme, že cyklus není výmysl a že díky tomu se tady objevujou další a další generace. Ale co jako ženy prožíváme, když menstruaci máme je ve veřejném prostoru jaksi tabu, o tom se nemluví. Do lineárního, výkonově orientovanýho světa se to nehodí.

Reklamy ukazujou menstruující ženu jako štíhlou dámu v bílých obepnutých kalhotách, která se večer převléká do zářivých večerních šatů a jde do víru velkoměsta. Jo, někdy to jinak nejde a i v týhle fázi cyklu musím mezi lidi, ale když si můžu vybrat, tak je moje první volba pýžo, čaj a termofór a rozhodně bez dalších lidí. Že je krev v reklamách modrá, to radši nekomentuju, jen doufám, že mladé slečny nejsou překvapené, když přijde jejich poprvé.

Ve vtipech a blbejch narážkách se pod souslovím „má svoje dny“ rozumí stav, kdy je žena hysterická, náladová a neprofesionální. Takže menstruace je projev slabosti a nevypočitatelnosti. A bohužel to není jen narativ mužů, ale i žen. Když pominu, že tohle prožívání v rámci cyklu patří do té fáze před menstruací, tak by se na to taky dalo nahlížet tak, že ženě jednou za měsíc mizí tolerance a na povrch se dere všechno, co jindy spolkne a nebojí se nahlas říct třeba že: „Chlapi jsou mimo mísu nejen na hajzlu.“

Když jsem ještě chodila do práce do organizace, kde bylo kromě mě mnoho lidí, tak mě to pak už začalo štvát – štvalo mě to, jak se já snažím bejt diskrétní, jak nikdo jinej nenechá krabičku s tampónama na záchodě, ty debilní vtipy i to, že já všechno zvládnu, i když mi je fakt zle.

Ale když přijde kolega s kocovinou jako prase – táhne z něj tatarák s česnekem a sotva udrží oči otevřený – stane se z něj hrdina dne. Šéf mu dá tip na nejbližší hospodu, kde maj dobrej vývar. Kolegyně přiskočí s brufenem, aby utišila třeštící hlavu. Všichni ho politujou a zároveň vyjádří obdiv, že vůbec v tomhle stavu přišel do práce a ujisťej ho, že po něm samozřejmě nebudou nic chtít.

Představte si, že by to bylo naopak. Že by hlavním narativem a žitým standardem naší společnosti byl cyklus – a lineárnost by byla ta podivná odchylka. Na párty byste mohli slyšet: „On je pořád stejnej? To není zdravý. Měl by si s tím zajít k doktorovi. Chudák jeho partnerka, nikdy nezažije tu radost, že si jednou měsíčně může oddechnout od jeho extroverze.“
Na poradách by zaznělo:
„Ne, Petra, ne, on je lineární, to bude strašná nuda.
Vemte radši Janu, ta je teď v premenstruační fázi – aspoň někdo konečně řekne pravdu. A Simonu, ta to pak dotáhne, ta teď září, má ovulaci.“

Nebo:
„ My teď jdeme vymejšlet ten novej projekt, dejte nám sem někoho menstruujícího, potřebujem reflexi a hluboký vhled. S klukama se nikam neposunem, melou furt to samý dokola.“

V reklamách by se slavilo, co se teď schovává: Žena zabalená do deky, notebook na břiše, čaj vedle sebe. Zapisuje si něco a u toho se ušklíbne, jako kdyby si sama sobě právě odhalila pointu. Pod tím Voiceover:
„Nové vložky Insight – zajistí pohodlí a jistotu v čase vašich největších aha momentů.“

Dneska už svoji cykličnost prožívám jinak a snažím se si na nic nehrát. V práci hlásím, že teď je ta fáze a tudíž že potřebuju víc klidu, méně tlaku a jsem víc unavená. Když to jen trošku jde, vezmu si termofór a věnuju se věcem, které mají v téhle fázi smysl. Nenutím se do společenských akcí, protože bych se tam necítila dobře, pokud mám ale potřebu jít mezi lidi, nebo to nejde jinak zařídit, tak jdu, ale nejsem pak na sebe naštvaná, že jsem neměla sílu na networking nebo cokoliv jinýho.

Nic zásadního se vlastně nestalo.
Jen jsem si dovolila být vidět i v těch dnech, kdy se to dřív nehodilo.

Další texty: