Letos na jaře mi na zahrádce přibyly vyvýšený záhony. Nakoupila jsem si u farmářů sazeničky všech možnejch druhů zeleniny a měly i krásný jahody, tak ty jsem taky vzala. Se sázením do záhonů jsem nějak otálela. Říkala jsem si, že se musím podívat, jak se co vlastně sází. A když už se do toho pouštím, tak ať z toho něco je. Zatím je vlastně můžu zvykat na sluníčko, to pro ně přeci musí bejt velká změna. Asi tejden jsme si na sebe i na sluníčko postupně zvykaly a pak už mi bylo jasný, že už by to chtělo zasadit. Tak jsem si vzala zástěru, ať to nemám všude, a šla jsem. Pak jsem se vrátila. Ještě kafe si předtím dám.

Rozmístila jsem rostlinky tam, kde maj bejt, natáhla si rukavice a všechny jsem rukama zasázela. Věděla jsem přesně jak – rajčata hluboko, můžu i šikmo a rovnou tyčky jim tam dát, ať se pak nepolámou. Okurkám je potřeba udělat oporu, ať se maj po čem plazit. A jahodám musej koukat srdíčka. Když jsem to dodělala, tak mi došlo, že jsem se vlastně nepodívala, jak to sázet.

V moment, kdy jsem to zasázela, tak se zatáhlo a vypadalo to na bouřku. Mám to ráda, a úplně nejradši mám, když můžu jen mlčky poslouchat, jak kapky bubnujou na střechu. Nebo si na terase pod střechou čtu. Tentokrát mě jako první napadlo: to je dobře, že prší, ale aby nepřišly kroupy a nepolámalo mi to ty rajčata! Dám si ještě kafe.

Přišli jsme zvenku, já celá zmrzlá, hořická babička mi dělá čaj s citrónem a sobě kafe s lógrem do svýho hrníčku s pomněnkama. Nechápu, jak to dospělákům může chutnat. Je to hořký, ty zrníčka se lepí na zuby a speciálně babička vždycky říká: „Bětuško, teď si musím dát kafe a pak teprve… ti něco přečtu, nebo půjdeme malovat, nebo jdeme sázet nebo… prostě cokoliv.“ Jak jako že nejdřív si musím dát kafe? Druhá babička to taky říká.

Když si konečně vypila to hnusný kafe, přinesla na jídelní stůl všechny kelímky od jogurtu, který schraňovala a všem členům rodiny je zakazovala v únoru vyhazovat. Vedle nich položila bedýnku s hlínou a vyklíčený semínka na vatičce.
„Ještě lopatku, babi,“ halekám, když to vidím, „nebo můžu rukama?“
„No, můžeš. Co by ne. A vezmi si zástěrku, já zatím přinesu noviny, ať to pak není všude.“

Babička je učitelka, na jaře si vždycky říkáme, že za chvíli už budou prázdniny a to budeme spolu hospodařit. Ona miluje zahradu – místo na kopci, pár kilometrů od domu, kde je obrovská zahrada, někde v první třetině domek a vedle les. Jsme tam spolu skoro celý léto. Sázíme ty za oknem vypěstovaný sazeničky a sejeme všechno možný. Moc mě nebaví plejt, ale baví mě používat všechny ty hrabičky, motyčky, udělátka a babička to s nima umí. Když se začínaj červenat jahody a jsou zralý třešně na tom stromě u vrat, znamená to, že začíná léto a budeme spolu hospodařit. Uprostřed léta potřebujeme do krámu jen jednou za čas pro mlíko, housky a špekáčky. A zmrzlinu, babi!

Když je bouřka a já rozdávám karty na žolíky, babička nervózně kouká na oblohu: „To je dobře, že prší, už to bylo potřeba. Ale aby nám to nepolámalo ty rajčata.“ Občas i vyběhne ven a jde je něčím přikrejvat. Moc to nechápu… a pak si jde udělat kafe.

Rostlinky už jsou pěkně vzrostlý, dělají mi radost, občas se přistihnu, že na ně mluvím. Když večer všechno zaleju červenou konví, tak jim přeju dobrou noc. Teď u mě byla kamarádka a ptala se mě, proč to nezalejvám hadicí, když ji tam mám, proč furt chodím s tou konví k tomu sudu s dešťovkou. Těžko říct… Racionální odpoveď bych měla. Pro rostlinky to není takovej šok, voda je měkčí a možná i kvůli Pesi. Mám tam vždycky nachystaný dvě konve s vodou, jednu plastovou a druhou pozinkovanou červenou, nejradši pije z nich. Pokud má na výběr, tak se svý misky se studenou vodu z kohoutku ani nedotkne.

Už se mi urodily první okurky, hned tu první jsem si nakrouhala a snědla se zakyskou a solí. Ahoj léto!

Jsou prázdniny, jsem u druhý babičky s dědou v Dobrý Vodě. K večeři je okurkovej salát. Babička má ve svý misce okurky nastrouhaný takzvaně „s vodou“, což znamená, že zálivka je vodová, nakejslá, s octem. My s dědou máme bílou, to znamená se zakysanou smetanou. Babička i děda tam maj i pepř, já mám bez, mně to nechutná. Po večeři jdeme s dědou zalejvat, babička sklízí ze stolu a pak se potkáme u filmu – dneska budou Profesionálové, to máme s babičkou nejradši. Já miluju Bodieho, babička Bodieho i Doyla… a nejvíc Cowleyho. Děda si bude asi číst ve svým křesle Hospodářky.

Teď ale jdeme zalejvat do skleníku – dvě plný konve už na nás ve skleníku čekaj. Nejdřív se podíváme na všechny rostlinky a můj úkol je utrhnout všechny zralý rajčata – nejdřív to odborně zkonzultujeme a já jdu na to. Nakláním se k nim tak, že mě děda občas chytí za tričko, abych tam nezahučela. Nic neříká, jen tam je a já si klidně voním k rajčatům a dávám je do lavoru. Pak děda utrhne okurky, na který já nedostanu. Podává mi je a já je dávám do lavoru k rajčatům, jsou ještě vyhřátý.

A jdeme zalejvat – děda vezme tu první zelenou plastovou konev, tu mám radši, a pořádně prolejvá první rostlinu rajčete. Když je v konvi už jen půlka vody, volám na dědu: „Už, už, teď já!“ Děda jen kejvne a koutky mu na chvíli vyjedou nahoru. Hrnu se ke konvi jak z divokejch vajec a děda klidně říká: „Po-ma-lu, Ma-řen-ko, pomalu.“ Trochu se zklidním a s vyplazeným jazykem beru tu konev, která je pořád dost těžká, ale teď už jdu na to já! Zalejvám další rajče a slyším za sebou dědu: „Taak, pěkně ke kořenům.“

Voda v konvi brzo dojde, vezmeme druhou, to je ta pozinkovaná. Já si zase bedlivě hlídám svoji půlku. Ale mám dojem, že mě trochu šidí, že mi nechává míň vody! Když jsou prázdný, tak jdeme s prázdnejma konvema k nádrži na dešťovku, je hned vedle garáže. Cestou vezmeme i malou červenou konvičku, kterou mi děda koupil, abych mohla chodit s ním. Nechala jsem ji ale u kytiček, když jsme s babičkou zalejvaly kopretiny, ty totiž potřebujou hodně vody! Chodí s náma i pes Ája, vždycky z těch konví odpije, má tu dešťovku nejradši.

Zalejem i okurky, děda na noc zavře větrací okýnka, aby nám ty rostlinky neofoukly. Přichystáme konve na zítra a já obřadně zavírám dveře skleníku a volám na rostlinky: „Tak dobrou noc a zase zítra!“ Děda se usmívá.

Další texty:

Vůbec nechápu, co v tom batohu je takhle těžký. Vždyť tam skoro nic nemám. Takhle je teda cítit nic..? Připadá mi, že tam mám půlku slona. Půlku slona, kterej je blbě poskládanej a kly mě tlačej do zad. Do ramen, do beder. A mezi jednotlivejma částma slona čvachtá nějaká tekutina, to mě pije krev asi nejvíc. Ten zvuk je naprosto příšernej. Ještě jednou to čvachtne a ten batoh sundám a tu termosku vyhodím, nebo se aspoň napiju a dám ji zpátky nějak líp. I když, radši ne… Protože sundávat půlku slona ze zad není legrace a tady není kam ho položit, všude je ten podělanej písek. A já už bych se pak nemusela zvednout a jít dál.

Cejtím, jak mi tuhne úplně všechno. Lýtka, ťapinky i stehna. Záda mě od toho batohu bolej tak, že si teď nedovedu představit, že až někdy někdo řekne slovo „batoh“, že nebudu znechucená. Cestu už nevnímám. Oceán cítím. Vidím, jak se jeho nekonečně tmavomodrá mění v tyrkysovou, láme se do bílé pěny a naráží do útesů. Slyším, jak se to opakuje, takže se už ani dívat nemusím – dívám se, jak se mi boty s návlekama bořej do toho písku. Kdo tohle vymyslel?! Proč je tady písek? Každej krok je jeden kousek dopředu a půlka zpátky. Pečlivě vybírám, kam položím nateklou nohu při dalším kroku.

Ráno nad tou tíhou batohu nemůžu dodejchnout, píchá mě pod ramenama. Přemejšlím, co si nesu zbytečně. Asi nebude pršet, takže… ale kdybych pláštěnku neměla, tak bych mohla bejt pěkně zmoklá. Kosmetickej nesesér mám tak miniaturní, až se musím pochválit. Elektronika vlastně nula, kromě telefonu a malejch sluchátek… a powerbanky, která je malinkatá a taky, pravda, pěkně drahá. Nemusela bych mít dvě knížky – jednu, co táhnu z Prahy, a druhou, co jsem si koupila v Lisabonu. Hm, všechno je to prostě „něco za něco“.

Nějaký věci táhnu, kdyby byly potřeba, ale nevím to jistě, jestli na ně přijde řada. Nějaký vytahuju každej den – gaťky, šaty, ponožky, boty – bez toho by to nešlo. A pak mám pantofle, knížku, blok, minivoňavku – ty nejsou nutný, jsou spíš pro radost. Zlepšujou mi den, ale nutně je nepotřebuju. Ještě že nejsem ten typ, co proti trudomyslnosti nosí míč a hudební nástroj.

Přemejšlím, co všechno si dobrovolně nakládám v Praze do svýho batůžku. Kolik energie mě stojí tahat s sebou věci, který nepotřebuju, jen uklidňujou moji hlavu, a co fakt potřebuju každej den. Co beru pro radost? A kolik věcí vůbec nepatří do mýho batohu?

Večer, ve vesnici za mnoha zátokami odkládám batoh, sundávám boty a ve sprše smývám písek i pot. Beru si už trošku zaprasený šaty a na nohy nazouvám pantofle pro radost. Když čtu jídelní tabuli, ruce hledají na ramenou popruh od batohu a radši se moc nepředkláním. Cestou ke stolu se pantofle boří v neexistujícím písku.

Třetí den mě batoh už jen tak příjemně vyvažuje. Slon i kly zmizely. V hlavě nejsou žádný myšlenky, jen rytmus vln oceánu, odstíny modré a vůně bylinek. S každým novým útesem trochu jiná modrá, trochu jiná vůně. „Óóó, to je nádhera,“ říkám u každý další zátoky stejně, i když je pokaždý jiná. Ten písek mě sere furt, ale už to beru jako zábavnej detail. To „něco za něco“, protože nevím, jak by tohle šlo vylepšit. Několikrát jsem potkala na cestě lidi, co neměli návleky. Vysypávali si boty plný písku, oblepovali si ťapinky náplastma a obličeje stáčeli do bolestivejch grimas. Myslím, že nádheru měli zataženou pískovou oponou. Každá cesta má svůj šuplík „nutné“. Zbytek je jen písek v botách.

Další dny zažívám nádheru, občas se zatáhne a já se nemůžu nadechnout, bolí mě nohy, slunce moc pálí, kly mě dloubou pod lopatky. Večer se těším z tekoucí vody a vůně mýdla, chuti čerstvé grilované ryby a jemně perlivého portugalského vína verde. Spánek přichází spolu s položením těla na postel a ráno se budím zvědavostí, jak silnou tady budou mít kávu a kolik skořice bude na pastel de nata.

O mnoho kilometrů jižněji nasedám do autobusu směr Lisabon a mávám oceánu. Přemýšlím, jak si tu jednoduchost vzít do Prahy. Začnu tím, že se podívám, jak mám sbalenej pražskej batoh. Co je nutný. Co je pro radost. Co je jenom „kdyby něco“. A jestli ten slon je aspoň naporcovanej.

Další texty:

Když jsem ještě jezdila do práce na Jánskej vršek, věděla jsem jednu věc. Po cestě je potřeba myslet na parkovací místo, jinak tam nezaparkuju. Kluci v kanclu si ze mě nejdřív dělali legraci, ale když jsme autem jezdili spolu, tak se mě vyptávali, jak to dělám. Je to jednoduchý – představím si konkrétní parkovací místo, pak jak tam svým autem pěkně zajíždím, a poslední obraz je, jak spokojeně odcházím od zaparkovanýho auta. A pak přijedu a ono tam je.

Ne vždycky. Ale pokaždý, když místo nebylo, jsem si zpětně uvědomila jednu věc: vůbec jsem na to nemyslela. Když se to stalo, tak jsem pospíchala a řešila milion věcí najednou, takže na místo k parkování jsem dopředu nemyslela. Až v poslední zatáčce jsem si říkala, že teď by se mi fakt nehodilo, aby tam to místo nebylo.

Takovejch drobností se nám všem asi děje každej den bezpočet. Já jsem si postupně všimla jedný věci: to, co přijde, nevznikne z přání. Ale z toho, jak o tom přemejšlím.

Nedávno jsme šly s Pesi na návštěvu k tátovi. Já jsem měla plné ruce tašek, ve kterejch byly dárečky, co mi tam Ježíšek nechal pro členy rodiny. Samozřejmě jsem nechtěla jít dvakrát. To dá rozum, že jo. Takže jsem funěla, ty tašky mi různě klouzaly a každou chvíli byla aspoň jedna blízko tomu, že žuchne na vlhkou zem. Přes rameno žádná z nich přehodit nešla, protože měly moc malý ucha, kam by šla prostrčit ruka v bundě.

Přemejšlela jsem, která taška fakt nesmí spadnout, protože tam je něco křehkýho – a aniž bych si odpověděla, tak ta myšlenka přešla do lehký výčitky sama sobě, že jsem měla jít dvakrát, že tohle byla evidentní chyba v úsudku. Vypadám jak jetej vánoční stromeček, přesně v tu chvíli, co nemá nikdo rád – když už má svěšený ty větvičky a při pohledu na něj vám je jasný, že ho buď hnedka odstrojíte, nebo ty ozdobičky začnou samy padat.

Zvedla jsem hlavu, že se mrknu na Pesi, jestli je někde kolem a nezasekla se po cestě očucháváním, a v tu chvíli mi blesklo hlavou: „Ty vole, doufám, že se teďka nevysere.“ A ta myšlenka se v mý hlavě rozvíjela dál. Kdyby potřebovala zrovna tady, tak já asi ani nemám v kapse pytlík, což teď teda ani nezkontroluju, protože do obou dlaní mám zařezaný ty tašky a ty tašky nemůžu nikam položit, protože ta zem je mokrá, tašky jsou papírový a jedna z nich je současně i obal toho největšího dárku.

Když jsem dokončila tuhle skvělou myšlenku, tak jsem uviděla Pesi, jak právě zaujímá postoj „na klokana“. Což znamená jediný. Bude bobek. Tak jsem tam stála jak vánoční stromeček, co mu za chvíli začnou padat ozdoby, a dívala se, jak Pesi tlačí. To je teda extra rychlý vyplnění mý debilní představy, to jsem nevěděla, že se to může vyplnit i takhle rychle. No, příště si na to dám opravdu pozor. To hovno dopadne za pár sekund na zem před domem souseda, kterej je podle mě největší vůl široko daleko a naše vztahy jsou hluboko pod bodem mrazu.

Před mým domem se taky jednou za čas objeví psí bobek a teda radost mi to nedělá, ale vždycky si se smíchem řikám, že jediný dva důvody, proč to po svým psovi někdo nesebere, jsou: za prvý ten, že si toho prostě nevšimne, což se stát může. Nebo za druhý, že vypadá jako já právě teď.

No, možná to teda nebylo zas tak rychlý naplnění představy.

Vracím se domů… pro pytlík.

Další texty:

Já když se rozhodnu udělat nějaký změny ve svým životě, tak před tím většinou už různě pokukuju po nějakejch informacích. Začnou na mě útočit knížky s tím tématem, články na webu, podcasty. Nějak samovolně začnu sledovat sítě nějakejch lidí, co řešej věci, který řeším já, nebo ještě lépe – už je vyřešili a zvenku to vypadá, že je vyřešili dobře. Leckdy jsem to asi blbě pochopila a leckdy to pro mě byly rady úplně na hovno.

Před pár tejdnama jsem viděla jeden takovej life hack na nějaký sociální síti. Mě uklidňuje, když se dívám na videa, jak někdo uklízí, takže na mě skočilo video, který podobně zaměřenejm lidem, jako jsem já, ukazuje novinky v úklidu. Nějaká paní tam demonstrovala, jak se starat o záchod, aby byl krásně čistej. Paní rozčiluje, jak takový ty WC dezinfekce/vonítka musejí bejt zavěšený přes celou hranu mísy, což je neestetický, a že je super hack to teda nedávat přes tu hranu mísy, ale že je úplně v pohodě to dát rovnou zevnitř mezi mísu a proud vody. Že to tam krásně drží a vás pak nerozčiluje, že je ten plast vidět. Přišlo mi to naprosto fantastický. Sice jsem až do zhlédnutí toho videa nevěděla, že mě ten plast přes tu mísu taky rozčiluje, ale teď už to tak prostě je. Takže druhej den jsem přesně podle návodu nainstalovala nový vonítko a šla jsem si po svejch.

Asi za tejden se mi úplně nepochopitelně začal přicpávat hajzlík. Tak jsem si říkala, že to asi návštěva – bylo tam dost lidí, takže prostě asi měli velký bobky. Moje to samozřejmě bejt nemohly – moje jsou maličký, voněj po fialkách a rozhodně nemůžou ucpat hajzl. Nalila jsem tam krtka a zas jsem to pustila z hlavy. Situace se dost zhoršovala a mě to několik dní vůbec nedocházelo. Pak mi to teda konečně cvaklo. Došlo mi to na nějaký ranní pracovní schůzce, kdy mi klient vysvětloval nějakej problém, ale nechtěl si přiznat, že příčina toho problému je on sám. Bylo to komický na více úrovních a můj hajzlík už byl v tu chvíli tak zacpanej, že další spláchnutí by znamenalo hnědou katastrofu v mý krásný bílý koupelně. Měla jsem štěstí, protože mám v baráku záchody dva. Takže jsem napsala kolegovi, ať mi cestou do studia koupí gumový rukavice. On je diplomat, takže se neptal. Vyřešit jsem to zvládla sama, ale bylo to nechutný, nechtělo se mi do toho a mělo to několik fází, který si všichni umíte představit. Do teď mám odřeniny na kloubech obou ukazováčků, protože na tuhle operaci byly potřeba obě moje ruce.

Došlo mi, že jsem si vytvořila problém, kterej jsem předtím vůbec neměla. Jen proto, že to někdo jinej měl jinak. A že některý věci možná fakt nejsou k opravování.

Někdy je největší life hack se na to prostě vysrat.

Další texty:

Před pár týdny zemřel můj učitel, můj přítel, můj kompas. Ještě v létě jsem měla jistotu, že když udělám nějakou kravinu, tak on se to dozví a řekne mi, že jsem se posrala. Vrátí mě na koleje, nebo mi aspoň řekne, že jsem přejela křižovatku a dalo se jet i jiným směrem. Úplně ho vidím, jak na mě upřeně kouká a ptá se: „No fajn, a co se teda změnilo?“

Náš vztah se vyvíjel. Když jsme se před pár lety poznali, fascinovalo mě, jak dokáže mluvit o vlastních fuckupech i v roli terapeuta – na nic si nehrál. To pro mě bylo úplně nové, do té doby jsem viděla v téhle roli mnoho lidí a všichni si úzkostlivě hlídali svůj obraz dokonalosti. Na tohle mě dostal, ukázal mi, že je taky jen člověk a že chyby dělá pořád (i když teda míň než my jelita) a že je to v pořádku. I o tom mluvit.

Šla jsem k němu do výcviku a tam nastala naše velmi dynamická fáze, na kterou jsme spolu teď, na konci jeho života, často oba s úsměvem vzpomínali. Strašně mě prudil a brnkal na všechny moje traumata – a já reagovala. Ukázala jsem, co ve mně je, a on s tím pak pracoval. Dost jsme tím bavili celou skupinu – někdy to bylo děsivý a někdy to bylo vtipný a zábavný. Asi v půlce výcviku přišlo jedno setkání, který bylo fakt rodeo, to mě skoro vyhodil, už jsem měla sbaleno. To byl obrat a tahle dynamická fáze se přetavila do něčeho jinýho. Přestal mě srát a začal růst respekt a tichý porozumění. Až do konce.

Nikdy jsme se o tom nebavili, nebylo potřeba. Pro mě to byl moment, kdy jsem pocítila až v kostech, co to je převzít odpovědnost za svůj život. A neposrat se z toho. Není to jednoduchý – je to o rozhodnutích, který za vás nikdo jinej neudělá, většinou bolej a nikdo vám pak nedá medaili. Ani Magnesii Literu. A ani ze slušnosti vám nikdo nezatleská. Naopak vás často vypískaj. A zatleskat si pak musíte doma sami.

Po konci našeho výcviku se Milan odstěhoval na Madeiru, a protože já teď ve svým domě žiju sama jen s Pesi, tak když byl v Čechách, bydlel u mě. Máme nadiskutováno mnoho hodin – o práci s lidma, o zacházení se spiritualitou, o správném smažení bramboráků i o nových druzích kurníků. Ty poslední hovory u plápolajícího krbu, kdy jsme pili čaj, si budu pamatovat navždycky.

Byly o smrti. O přípravě na odcházení. O tom, jaké to je pro ty, kdo odchází, a pro ty, kdo zůstávají. O tom, jak je důležité, abychom je my, kteří zůstáváme, nechali odejít.

Když jsme se loučili před jeho posledním odjezdem, tak už jsem věděla, že si musím být kompasem sama. Pár dní potom jsem Milanovi ráno psala, jak se má. Odpověď mi ale přišla až večer od jeho partnerky. Milan zemřel.

Bylo jasný, že to přijde, ale stejně mě ta zpráva zaskočila. Doufala jsem, že to nevyhnutelný se stane až někdy. Ale ne teď. Že se přece jen ještě uvidíme, obejmeme se a že mi položí nějakou otázku, na kterou sice nebudu mít uspokojivou odpověď, ale nakonec budu ráda, že ji položil.

Ještě neskončilo čtyřicet dní truchlení. Občas je mi smutno, ale svůj rituál rozloučení už mám za sebou. Vím, že žádnou otázku už nepoloží a že to zvládnu. Můj kompas obsahuje i jeho učení a mám ho už napořád v sobě.

Milan nás učil, že každá ztráta má svoje fáze, kterýma si musíme projít. S každou další vědomě prožitou ztrátou mi dochází, že ty první fáze jsou absolutně nevyhnutelný.

I když vím, že přijdou, prostě se s tím nedá nic dělat. Budu popírat. Budu nasraná. Budu smlouvat. A pak budu smutná. A teprve potom, pokud se v tom neutopím, přijde něco jinýho.

Takový nový mapování života. Přicházej otázky typu: „Kdo jsem bez toho vztahu? Co teď potřebuju?“ A najednou jsem někde jinde. Jinak. Pravdivěji. A víc nahatá. Překvapilo mě, že přemýšlení o těhle otázkách mě zavedlo nejen k tomu, co už teď nejsem, ale že mi to otevřelo i možnosti, který jsem doteď neviděla.

A to mě donutilo zapřemejšlet i o jinejch vztazích, který mám. Co by se vlastně stalo, kdybych některejm dala sbohem a šáteček? A došlo mi, že je fakt důležitý neudržovat při životě žádný vztahy, který už jsou dávno mrtvý. Že je důležitý si umět přiznat, že něco došlo do bodu „game over“. Poděkovat a jít dál.

Jak nám říkal Milan: „Abychom našli něco nového, je potřeba něco ztratit. A vy nejste ochotní ztratit nic. Tak se nedivte, že vaše životy vypadají, jak vypadají.“

Další texty:

Před domem mám předzahrádku. Vstup. To místo, co vás má pozvat a naladit na to, co bude vevnitř. Je to ten kus prostoru, kterej mě (ani nikoho jinýho) vůbec nezajímal. Až donedávna.

Před dvěma nebo třema rokama (časový údaje mi dělaj problémy) jsem svůj život obrátila vzhůru nohama. Z vdané ženy před čtyřicítkou s fajn prací a domkem na předměstí se během pár měsíců stala rozvedená žena s pracovním otazníkem.

Zůstal mi jen ten dům – na mnoho měsíců byl ten dům to jediný pevný místo, který jsem měla. A pes, málem jsem zapomněla na psa! Fenku, co se jmenuje Pesi (jako holka od Psa, aby to bylo jasný – ale většině lidem teda není) ve střídavé péči, co se přitulí vždycky, když je nejhůř. Rozpadlo se nejen manželství a přenastavovala se práce, ale tak nějak se to vyčistilo všechno. Zařvalo mnoho přátelství, dost se změnily i vztahy v původní rodině.

No a protože se nebylo moc s kým bavit, byla jsem hodně doma. V domě. Začala jsem ho předělávat. Z garáže jsem udělala pracovní studio. To byl začátek. Rozdělila jsem dům na pracovní a osobní část. A další změny šly docela rychle: nové barvy stěn, několikrát zásadní čistka všech věcí, co se dají vzít do ruky a vyhodit nebo přemístit – od nábytku po knížky až po ty hovadiny, co se záhadně množí ve všech šuplících. Každá tahle úklidová vlna měla smysl – vím, kde co mám. Mám to tam, kde to chci mít a taky mám prostor na nový věci a je mi tu moc dobře. Optickej bordel se občas vyskytne a to je pro mě signál, že žiju a nestíhám zpracovávat.

Nevýhoda? Byl to emocionální maraton bez občerstvovaček. Někdy jsem měla pocit, že mě to rozebírá na díly a je jasný, že až se složím, bude mi chybět šroubek. Nebo dvě nožky. Jako když stavíte skříň z IKEA v půl druhý ráno bez návodu a s podezřením, že vám život dodal úplně jinej balíček.

Myslela jsem, že až to srovnám tak, jak jsem si to na začátku usmyslela, tak to prostě bude hotový. Ale pokaždý, když jsem dala do pucu jednu věc, našla jsem další dvě, co volaly o pozornost. Tak jsem pokračovala dál. A i když mi pomáhaly různý workshopy, výcviky i individuálky .. měla jsem někdy pocit, že přestavuju Titanic za plavby. Zrovna v bouřce. S plastovým šroubovákem z Kinder vajíčka.

Naučili mě, že si mám naplňovat potřeby. Jenže… jaký? Na to se mě nikdo nikdy neptal. A když jsem je konečně našla a zkusila říct nahlas někomu venku, většinou přišlo ticho. Útěk. A nebo pro mě nečekaná agrese. Po nějakejch bolestnějších zkušenostech mi trvalo o dost dýl, než jsem to šla zkusit znova – tentokrát jinak, jemnějc nebo tvrdějc. Jenže do toho se mi tu a tam rozjelo pochybovací kolečko, jestli jsem vůbec na správný cestě, jestli jsem se nezbláznila. Občas přišel pocit, že jsem chudinka… někdy jsem si připadala jako někdo, kdo má jasno a všichni ostatní jsou kreténi, co to nechápou.

Naštěstí nešlo kliknout na tlačítko zpět, šlo kliknout jen na pauzu. V té době jsme se s Pesi naučily komunikovat i beze slov. Já jsem vzala na vědomí, že ani ve 13ti letech mluvit prostě nebude a jiná cesta než ta beze slov prostě není a Pesi zas vzala na milost to, že na ní mluvím a potřebuju, aby nějak odpovídala –  tak odpovídá, po svým.

A teď ta předzahrádka.

Říká se, že zahrada je jako duše a že se o ni má pečovat. Když to někde slyším, přijde mi to jako přirovnání typu „kýč jak bič“. Navíc si každej pod pojmem krásná zahrada představuje něco jinýho.

Pro někoho je ideál anglickej trávník bez plevele. Pro jinýho je to louka, kde má pampeliška plné právo na existenci. Já mám zahradu za domem. A podle mě je krásná. Je trochu divoká, ale řízeně. Voní levandulí, jsou tam keře, který neumím pojmenovat, spousta bylinek, rybíz… a taky mravenci.

V trávníku jsou občas pampelišky. Někdy mi dělaj radost. Někdy mě serou, tak je posekám. Na terase je místo na lenošení a lítaj tam ptáci. Občas líbezně švitoří a občas řvou jako paviáni a žerou Pesi granule.

Tak vypadá moje „zazahrádka“. A ta předzahrádka, ten vstup a taky výstup z domu, z toho nitra, tak na tu jsem až do teď nehrábla. 

A až teď mi taky došlo, že to byl ten poslední kousek skládačky. Ten, na kterej často nezbejvá síla. No a na jaře to přišlo, řekla jsem si,  že už je čas a napsala do pár zahradnictví. Nikdo neodepsal. A protože na tu předzahrádku koukám pokaždý, když meju nádobí, tak mě to začalo dost vadit. Štvalo mě to, protože už jsem věděla, že to chci úplně jinak, řekla jsem si o pomoc, byla jsem dokonce i ochotná pustit chlup a.. nic. Pořád jsem se musela dívat na tu ošklivou předzahrádku.

Na jaře jsem měla shodou náhod taky zatím poslední „temný období“.  Znovu se mi vyplavovaly všechny křivdy, všechny moje přešlapy, za který jsem se styděla i sama před sebou. V jednu chvíli jsem si říkala, že ty poslední roky jsem úplně promarnila, že to bylo k ničemu, že jsem zbořila všechno, co dávalo smysl a teď to teprve vidím. Přestavba zbytečná, konstruktérka selhala.

Ale oklepala jsem se, protože už to bylo jiný temno, už jsem věděla, že to takhle chci a že i ty blbý věci ke mně patřej. Pro Pesi to asi bylo dost těžký období, mluvila minimálně a točila se ke mně zadkem, ale byla blízko. Moje chat gpt mi neustále zakončovala naše konverzace tím, že jsem v takovým přechodovým období, ale že to brzy přejde a jak je to krásný. Já jsem na ni řvala (verzálky a vykřičníky), ať mi kouká dát návod na to, jak se toho už zbavím, OKAMŽITĚ!!! Ona ale říkala, že to nejde, já jsem věděla, že to nejde a Pesi mi jasně říkala, že to nejde. Nešlo to. Bylo mi nejblbějš, jak mi za ty tři roky bylo. Často jsem myslela na Havla a říkala jsem si, to jsem teda zvědavá, kdy se tohle otočí. No a pak jsem se jeden den vzbudila a ono se to otočilo. Shodou všech náhod jsem o dvě ulice dál narazila na zahradníka, kterej tam někomu dělal předzahrádku a říkal, že jo, že přijde. Přišel, udělal, já mám radost a mám krásnej vstup do domu. Takovej, kterej zve a vy se těšíte.

A já vím, že už jsem ready. Jsem ready ukázat i venku to, co je uvnitř. Tak pojďte dál. Už mám otevřeno.

Další texty: